Bílé hnutí

V tomto článku prozkoumáme téma Bílé hnutí z jedinečné a neotřelé perspektivy. Bílé hnutí je téma, které v posledních letech upoutalo pozornost mnoha lidí, a prostřednictvím tohoto psaní jej navrhujeme do hloubky analyzovat. Ponoříme se do vyčerpávající analýzy, která se snaží objasnit všechny relevantní aspekty Bílé hnutí, od jeho počátků až po jeho dopad na dnešní společnost, přes jeho možné důsledky do budoucna. K tomu budeme mít spolupráci odborníků v oboru a také svědectví lidí, kteří ve svém životě zblízka zažili vliv Bílé hnutí. Jsme si jisti, že tento článek poskytne úplnou a obohacující vizi tématu, které i dnes vyvolává debatu a fascinaci.

Propagandistický plakát bílého hnutí - Za jednotu Ruska

Bílé hnutí (rusky Белое движение; bílá věc, bílá idea) bylo vojensko-politické hnutí různorodých sil, které se zformovalo v průběhu ruské občanské války v letech 1917–1923 s cílem zastavení a svržení sovětské moci bolševiků. Zahrnovalo stoupenců umírněných socialistů, republikánů, monarchistů, pravoslavné církve i pravicových nacionalistů, kteří se pokoušeli jednat na základě principu Velkého, jednotného a nedělitelného Ruska. Bílé hnutí bylo během občanské války největším protibolševickým hnutím v Rusku a fungovalo společně s dalšími demokratickými a protibolševickými vládami, jak nacionalistickými separatisty v různých částech rozpadající se Ruské říše např. na Ukrajině, Severním Kavkazu či basmači ve Střední Asii.

Samotný termín bílé hnutí vznikl v Sovětském Rusku ve 20. letech 20. století a byl používán i později bývalými příslušníky hnutí v zahraniční emigraci (tzv. Bílá emigrace). Bílé hnutí se opíralo o vojenské síly, které byly označovány jako bílá armáda, resp. bílá garda či bělogvardějci. Název byl v kontrastu s označením bolševických sil, jejichž vojenské síly se označovaly jako Rudá armáda. Znakem bílého hnutí byla trojbarevná ruská bílo-modro-červená vlajka.

Povaha hnutí

Bílé hnutí bylo charakterizováno několika znaky, které jej odlišovaly od ostatních protibolševických hnutí. Především bylo organizovaným vojensko-politickým hnutím, jehož cílem bylo zničení bolševické vlády a jejích politických struktur, přičemž stálo na principu tzv. „neprimirimosti“, tedy vylučovalo jakékoliv kompromisní politické řešení. Celkem bylo bílé hnutí výrazně nacionalisticky orientované a odmítalo etnické dělení a separatismus jednotlivých národů. Předpokládalo vytvoření mnohonárodního jednotného ruského státu resp. obnovení Ruského impéria. Navzdory značným rozdílům v ideologických cílech bílého hnutí, jakož i jeho výrazně autokratické povaze, směřovalo k obnovení demokratického parlamentního politického systému, soukromého vlastnictví a tržní ekonomiky, které v zemi existovaly před první světovou válkou. Podobně jako carský režim, i bílé hnutí bylo výrazně antisemitsky naladěno. Někteří z vůdců tohoto hnutí byli konzervativci se sklony k autokracii a potírání jakýchkoliv demokratických politických aktivit. Celkově však hnutí kromě protibolševických a patriotických sklonů nemělo žádnou jednotící ideologii ani ústřední osobnost, protože proti bolševikům nejednalo organizovaně, ale vznikalo živelně v různých částech země, které spolu nemohly efektivně komunikovat. Pouze nakrátko se na přelomu let 1918 a 1919 do vedení hnutí dostal admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak jako tzv. nejvyšší Všeruský vládce.

Ozbrojený boj

Existenci bílého hnutí lze dokumentovat od 7. ledna 1918, kdy vznikla v jižním Rusku tzv. Dobrovolnická armáda pod vedením generálů Alexejeva, Kornilova a nakonec Děnikina. Šlo o různorodé síly. Generálové Alexejev a Děnikin pocházeli z původně rolnického prostředí. Generál Kornilov byl kozák. Základ této armády tvořily síly bývalé carské armády. Podpora bílého hnutí se významně zvýšila s narůstající brutalitou bolševické moci, ale i s odporem obyvatel venkova, především nejpočetnějších rolníků. Dobrovolnou armádu začalo ve velké míře na Donu a Kubáni podporovat kozácké obyvatelstvo. Na Sibiři se rozhořely v létě 1918 boje v důsledku povstání Československých legií.

Většina bílých sil (na severu, severozápadě i jihu) se podřídila v listopadu 1918 velení admirála Kolčaka. Kolčak na Sibiři a Děnikin na jihu Ruska vytvořili na území, které kontrolovali, v podstatě vojenské diktatury. Směřovali však v různé míře k obnovení předrevolučního parlamentarismu. Získali pomoc ze zahraničí a pokusili se zaútočit na bolševické síly v evropské části Ruska. Útok Děnikinových vojsk na Moskvu z jihu v roce 1919 selhal. Bílí byli na tomto úseku nuceni ustoupit a nakonec zcela odejít z Donu a Kubáně na Krym, kde se spojili s vojskem generála Wrangela[zdroj?]. Ten byl nakonec bolševiky poražen v průběhu roku 1920.

Kolčak, útočící na bolševiky s pomocí Československých legii z východu, nejprve dosáhl na Sibiři významných úspěchů. Nakonec však byly jeho síly na začátku roku 1919 zastaveny u Samary a Kazaně a postupně zatlačeny a zničeny. Poslední bílá vojska kladla odpor na Dálném východě až do roku 1922.

Exil

Množství poražených protibolševických bojovníků a jejich sympatizantů opustilo Rusko a společně se svými rodinami odešli do exilu. Největší komunity těchto exulantů žily v Bělehradě, Berlíně, Paříži, Charbinu, Istanbulu a Šanghaji. Jejich aktivity byly částečně obnoveny na popud nacistů a Japonců během druhé světové války. Tyto tendence však nesdíleli zdaleka všichni přívrženci bílého hnutí.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Biele hnutie na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ Cvetkov, V. Ž., 2005, Beloe dviženie. in Osipov, Ju. S. a Kravec, S. L., Boľšaja rossijskaja enciklopedia v 30 t. T. 3. Banketnaja kampania 1904 - Boľšoj Irgiz, Moskva
  2. ↑ Meľgunov, S. P., 2007, Kak boľševiki zachvatili vlasť. Moskva, Ajris-Press, 656 s.
  3. ↑ Kenez, P., 1980, The Ideology of the White Movement. Soviet Studies, Vol. 32, No. 1, s. 58 – 83

Literatura

  • STROSSER, Edward; PRINCE, Michael. Stupidní války. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 291 s. ISBN 978-80-7387-417-9. Kapitola Americká invaze do Ruska: 1918, s. 103–114. 
  • J. RICHARD, Carl. Americká invaze do Ruska - Šedesát tisíc amerických mariňáků a české legie. 1. vyd. Praha: Pragma, 2014. 159 s. ISBN 978-80-7349-378-3. 

Související články

Externí odkazy

Enciclo
Wikious
Sapientia
Scientia
Boobota
Anandapedia
Sagapedia
Wikithot