V dnešním světě je Jan Kozina téma, které získalo velký význam a relevanci v různých kontextech. Jak na osobní, tak profesní úrovni hraje Jan Kozina zásadní roli ve způsobu, jakým pracujeme a fungujeme ve společnosti. Jeho dopad byl pociťován v různých oblastech, od technologie po politiku, a jeho vliv se s postupem času stále rozšiřuje. V tomto článku dále prozkoumáme důležitost Jan Kozina a to, jak utvářela a bude nadále utvářet svět, ve kterém žijeme.
Jan Kozina | |
---|---|
![]() | |
Narození | 10. září 1652 Újezd |
Úmrtí | 28. listopadu 1695 (ve věku 43 let) Plzeň |
Příčina úmrtí | oběšení |
Povolání | zemědělec a sedlák |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Sladký Kozina (10. září 1652, Újezd u Domažlic – 28. listopadu 1695, Plzeň) byl vůdce chodského povstání na konci 17. století.
Jan Sladký zvaný Kozina se narodil 10. září 1652 v Újezdu u Domažlic na statku u Rosochů Janu Sladkému a Anně Havlové. O jeho dalších sourozencích víme jen to, že měl staršího bratra Vavřince (* 30. srpna 1650). Jméno dostal podle statku Kozinec, kde bydlel. Byl popraven 28. listopadu 1695 v Plzni oběšením. Podle pověsti si měl Kozina dojít pro svého protivníka Wolfa Maxmiliána Lammingera svobodného pána z Albenreuthu (řečeného Lomikara) přesně do roka a do dne po své popravě, jak v Plzni před svou popravou předpověděl ("Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás" jak píše Jirásek ve svém románu "Psohlavci"). Ve skutečnosti Lomikar zemřel 2. listopadu 1696 a věta o božím súdě také není v dobových písemnostech zaznamenána. Kdyby tehdy skutečně k něčemu takovému došlo, bylo by to uvedeno v úřední zprávě místodržícím o popravě. Hejtmané by o takové vzpouře ještě na popravišti jistě nemlčeli a byl by to pro ně důkaz Kozinova tvrdošíjného odporu. Ani kronikář domažlického kláštera, který zapisoval do pamětní knihy zprávu o smrti Lamingera, se o ničem nezmiňuje. První písemná zmínka o této větě pochází až z r. 1799.
V areálu Plzeňského pivovaru Prazdroj je pamětní deskou označeno místo poblíž hlavní brány, kde Jan Sladký těsně před svou popravou oběšením odpočíval.
9. května 1678 si Jan Kozina v Klenčí pod Čerchovem vzal za ženu Dorotu Pelnářovou. S ní měl posléze šest synů:
Úděl Doroty Pelnářové byl vcelku bolestný. Ještě za života Jana Sladkého Koziny jim zemřeli čtyři synové. Po popravě Jana Sladkého Koziny na ní zůstalo hospodaření na statku, o který se musela starat se svými nedospělými dětmi Jiřím a Adamem. Po smrti nejstaršího syna Jiřího v roce 1703 zůstává celá starost o statek na ní s Adamem. Jediné, co ji mohlo na sklonku života potěšit, byla svatba posledního syna Adama s Markétou Ledvinovou 15. listopadu 1712. Vnoučat se však již nedožila, zemřela 8. srpna 1715.
V roce 1918 byl nově vznikající 10. pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize Československých legií na Rusi pojmenován "pluk Jana Sladkého Koziny z Hrádku"
V roce 1944 Sovětský svaz uskutečnil paradesantní výsadek Jan Kozina, jehož cílem bylo vytváření partyzánských jednotek, sabotážní činnost a další úkoly.